Historie Seychel, 3. část

Francouzský admirál Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais tak vyslal roku 1742 velitele Lazara Picaulta s loděmi Elisabeth a Charles prozkoumat severní ostrovy. Expedice projela kolem ostrovů Agalega, Farquhar a Astove a 19. listopadu 1742 přistála u břehů pozoruhodného ostrova. 21. listopadu vstoupilo osazenstvo lodí na pevninu a Lazare Picault si zapsal do svého deníku: „Jako obvykle jsme vkročili na pevninu ozbrojení. Na nikoho jsme nenarazili. Nic nenaznačovalo, že by tu někdy někdo přistál. Zemi můžeme nazvat Ostrovy přebytku. Kokosové palmy dávají plody. Všude na pobřeží jsme nalezli přebytky dřeva a vody.“

Zátoka, již Picault popsal, nebyla ale dnešní Baie Lazare na jihozápadě Mahé. Podle popisu se předpokládá, že šlo o dnešní Anse Boileau, která se nachází na severu ostrova. Z ní se Lazare Picault vracel zpět na Mauricius. Když povyprávěl de Labourdonaisovi, co na ostrovech spatřil, guvernér ho okamžitě poslal zpět, aby získal ještě více přesnějších informací.

Do deníku si Picault zapsal, že je možné postavit ve zmíněné zátoce 300 domů. Dřevo stromů je výjimečně tvrdé a půda je tak úrodná, že se na ní uchytí jakákoliv kultura. Dokonce by se tam dala pěstovat rýže a cukrová třtina. Lodní kartograf souostroví zakreslil a pojmenoval Îles de Labourdonnais. Největšímu ostrovu – ľÎle ďAbondance – dal jméno po guvernérovi, a od té doby se nazývá Mahé.

Přestože Picault přinesl mauricijskému guvernérovi pozitivní zprávy i po druhé cestě, trvalo celých 12 let, než se Francouzi začali o ostrovy vážně zajímat. Roku 1756 navázal nový guvernér na Mauriciu na myšlenku svého předchůdce a vyslal na Labourdonnaisovy ostrovy expedici, která měla ostrovy osídlit a především je ubránit před Angličany.

Ostrovy ještě jednou změnily své jméno: byly pojmenovány po Jeanu Moreau de Séchelles, ministru financí za vlády Ludvíka XV. Velitel expedice Nicolas Morphais si vybral 1. listopad 1756, aby ostrovy slavnostně prohlásil za francouzské území: na skálu v přístavu postavil kámen, na nějž umístil francouzskou vlajku. Dnes se tento kámen (pierre de possession) nachází v Národním muzeu ve městě Victorie. Poté Morpahais ostrovy opět přenechal jejich původním majitelům: krokodýlům, želvám a ptákům.

Uplynulo dalších 12 let a na ostrovech se pořád nevybudovalo osídlení. Francouzi s Angličany vedli námořní válku o poklady Indie a na realizaci Labourdonaisových plánu tak nezbyl čas. Až v roce 1768 přistál na Praslinu (pojmenovaném po jednom z tehdejších ministrů) Marion du Fraisnais s lodí La Digue a Duchemin s lodí La Curieuse. Ostrov oficiálně prohlásili za francouzský majetek.

Expedice měla za úkol prostudovat flóru a faunu Seychel. Brayer du Barré zjistil, že na ostrově rostou palmy coco de mer: jedinečné a již dříve objevené stromy známé z mnoha pověstí. Od té doby vyjížděla z Mauricia nebo z ostrova La Réunion výprava na Seychely téměř každý rok. Byla určena jejich poloha, do map byly zakresleny i malinké ostrůvky. Souostroví bylo prozkoumáno do nejmenších detailů. Čas objevitelů byl pryč, od 27. srpna 1770 byly Seychely trvale osídleny.

Po návratu ze své první cesty na Praslin se Brayer du Barré snažil získat povolení k tomu, aby na Seychelách mohl založit osídlení a svůj záměr rychle uskutečnil. Již 14 dnů poté, co svolení dostal, přistálo 26 žen a mužů v roce 1770 na ostrově Ste. Anne. V dubnu roku 1771 byly postaveny potřebné domy, zřízeny malé obchody. S úspěchem se pěstovala rýže, kukuřice a maniok. Různým druhů zeleniny se na ostrově dařilo dokonce lépe než na Mauriciu. Sklizeň předstihla všechny optimistické představy. Ostrovy tak mohly být úspěšně osídleny.

Guvernér Pierre Poivre tedy poslal za kolonisty Antoina Gillota s dalšími 40 pracovníky, aby zjistili, kde jsou ta nejlepší místa pro plantáže a botanickou zahradu. Gillot vybral zátoku Royale Anse na Mahé, jejíž půda mu připadala velmi kvalitní. Spory mezi veliteli osadníků na Ste. Anne a osadníky v Anse Royale vedly k tomu, že bylo zanedbáno pěstování koření. Otroci, s nimiž Gillot špatně nakládal, navíc utekli do hor.