Ceny surovin, které Seychelané prodávali na mezinárodním trhu, celosvětově poklesly. Ceny výrobků, které musí ostrované dovážet i dnes, stále stoupaly. Londýn musel Seychely i nadále finančně podporovat. Na ostrovy byli vysláni odborníci z Anglie, aby podpořili seychelské zemědělství a rybářství. Situace se tak již brzy zlepšila.

Seychelské ostrovy jsou jednou z nejbohatších afrických zemí, pravděpodobně vůbec nejbohatší. Na první pohled to však nepoznáte, neboť na Seychelách žije málo bohatých lidí, kteří by zemi propůjčili lesk. Blahobyt země a jejích obyvatel spočívá v péči o nezaměstnané, staré a nemocné občany, ve státním systému škol a v základním pojištění všech Seychelanů.

Vznik sociálního státu

Když se však král Prempe dozvěděl, že se jeho bezprostřední nadřízený, anglický král Edward VII., hlásí k anglikánské církvi, připojil se k ní i on. A byl důsledný. Všechny své přebytečné manželky poslal pryč.

Nechal se pokřtít jako Edward a stejně jako Angličané – v cylindru, lakovkách, kamaších a žaketu – chodil do anglikánského kostela.

Opakovaně posílal do Londýna žádost o milost a seychelští guvernéři potvrdili, že se v exilu chová příkladně. Zpět na Zlaté pobřeží se ovšem mohl vypravit až v září roku 1924.

Druhé vysvobození otroků

V první letech po této přírodní katastrofě, která je na Seychelách známá jako "lavalas" (lavina), dorazila na ostrovy velká vlna přistěhovalců. Anglie poslala do Indického oceánu korzáry, aby pochytali evropské a arabské obchodníky s otroky.

Mnohé ukořistěné lodě nakonec připluly do přístavu ve městě Victoria. Tam byli otroci propuštěni a byly jim přiděleny pozemky na ostrovech.

Seychely jako ostrovy vyhnanců

Kokosové palmy tak ve vývozu předběhly bavlnu. Daleko za kokosem následovaly rýže, kukuřice, tabák, káva a některé druhy koření. Tyto produkty byly na malých lodích dopravovány do Indie a na ostrov Mauritius.

Oproti minulému desetiletí však byla kolonie ve strašném stavu. Jedinou útěchou, jak se v roce 1846 vyslovil anglický historik Preetham, bylo to, že ostrovy již jistojistě nemohly klesnout hlouběji.

11. února 1839 ostrovní správa "učedníkům" konečně dovolila, že mohou pracovat sami na sebe, nebo si hledat nové zaměstnavatele. Pomalu, ale jistě tak zanikaly velké plantáže, protože bývalí otroci obhospodařovali raději pole kolem vlastních domků. Bývalí otrokáři však dostali tak vysoké odškodnění, že vůbec nemuseli pracovat. Vraceli se na Mauricius, aby se podíleli na začínajícím boomu cukrové třtiny.