Kdo byl první Seychelan?

Osadníci rozptýlení na Sainte Anne a v Anse Royale nebyli skuteční Seychelané. Jednalo se o zaměstnance, kteří se po uplynutí pracovní smlouvy chtěli vrátit na Mauritius. Jinak tomu bylo u pana Hangarda. Ten si v roce 1772 vybral Sainte Anne za svou novou vlast, kde chtěl zůstat. Francouzský mořeplavec La Pérouse později napsal, že Hangard spolu s pěti černými muži a ženami toho vypěstoval mnohem více než bílí zaměstnanci Brayer du Barrého. Navíc si všiml, že bez těchto pilných lidí by všichni hladověli a že úroda kukuřice stačila k tomu, aby uživila celou kolonii.

Pozdější seychelští osadníci se přestali o založená pole starat. Živili se divoce rostoucími plodinami a také zabíjeli želvy, které prodávali námořníkům cestujícím do Indie. Když se o takovémto chování dozvěděli na Mauritiu, byl na Seychely vyslán poručík de Romainville s patnácti vojáky, aby sjednali pořádek.

V říjnu roku 1778 zakotvila na ostrově Mahé korveta Hélène. Na místě, kde se dnes rozprostírá město Victoria, nejprve vojáci postavili domek pro velitele, obchod, malou nemocnici, kuchyni, vězení, kasárna a hostinec. Snaha de Romainvillea o sjednání pořádku byla nakonec úspěšná. Až do roku 1780 se vyvíjela malá, klidná a prosperující kolonie.

Potom se však poručík dopustil chyby, za níž musel pykat. Dostal rozkaz, aby spálil všechny plantáže – hlavně tu v zátoce Anse Royale – v okamžiku, kdyby se objevili anglické válečné lodě. Když se na horizontu objevila fregata, považoval ji za anglickou válečnou loď a nechal hned podpálit plantáže v Anse Royale.

Všechny rostliny a – co bylo ještě horší – všechna semena byla zničena. Když vyšlo najevo, že k ostrovu připlouvá francouzská fregata, nechal se zklamaný a zlomený poručík de Romainville nahradit Berthelotem de la Coste. Pak nastala klidná léta. Velitel de la Coste zastupoval mauricijského guvernéra, který zase zastupoval francouzského krále.

Několik vojáků, kteří byli na ostrově, nemělo prakticky nic na práci. Zabývali se pěstováním plodin a postavili si domy. Obyvatelé – v roce 1788 jich bylo asi 30 – se pokoušeli obdělávat zemi a vybudovat obchod. 200 otroků muselo poslouchat a zřejmě to tak i dělalo. Život na ostrovech byl klidný a prostý.

Když přijela loď, byl to opravdu svátek: lidé si vyměňovali potraviny. Námořníkům dávali dřevo a želví maso. Na oplátku zase dostali nářadí a pochopitelně rum z Mauritia. Pokud zde zastavila válečná loď, slavily se svatby, neboť na palubě byl vždy duchovní. Rozšířilo se pěstování potravin. Kukuřice, maniok, rýže, všechny druhy zeleniny, ale i bavlna, káva a indigo se opět pěstovaly s velkým úspěchem.

Daleko v Evropě se ale ohlásila francouzská revoluce a novinky z hlavního města pronikly i na Seychely. 19. června 1790 svolal zástupce krále všechny obyvatele ostrovů a vybídl je, aby vyjádřili svá přání ohledně změn ostrovní ústavy. Seychelané skutečně formulovali nějaké požadavky, jak by mohla vypadat ústava z 30. července 1787.

Poprvé se obyvatelé ostrovů pokusili osvobodit od rozhodnutí mauricijské správy a zrodila se myšlenka autonomie. Seychelané chtěli vzít svůj osud do vlastních rukou. Všech nadějí na samostatnost nebo dokonce autonomii se však museli vzdát, když oba královští komisaři, Gaultier a Yvon, vstoupili 30 července 1791 na ostrovy.

Ti během slavnostní ceremonie vztyčili vlajku a nechali obyvatele provolávat věty: "Ať žije král! Ať žije zákon! Ať žije národ!". Všem bylo jasné, že král nemá v úmyslu poskytnout Seychelám svobodu. Právě naopak. Na ostrovy byl poslán nový guvernér Jean Baptiste Queau de Quincy, jenž vybudoval silnou správu orientovanou na francouzský královský dvůr. To byl konec krátké, klidné seychelské revoluce.