Bavlna však byla v této době vývozním artiklem číslo jedna. Na mezinárodním trhu byla žádaná, jelikož byla obzvlášť měkká a bílá. Plocha plantáží se od roku 1803 do roku 1810 zčtyřnásobila. Kromě bavlny se vyvážely hřebíček, kokosový olej a stavební dřevo. Seychely vlastnily devět obchodních lodí, ale ve Victorii kotvily i lodě z Mauritiu, La Réunionu, Dánska, Francie a Spojených států, aby naložily "koloniální zboží".

Přepravu z Vnější skupiny ostrovů na Mahé obstarávalo přes padesát velkých lodí. Seychely byly v této době prodchnuty podnikatelským duchem, jelikož lidé zjistili, že se zboží z ostrovů dobře prodává. Bohatství proudící do země skončilo v rukou několika svobodných rodin. Otroci zůstali – stejně jako dříve – bez majetku.

Britské Seychely
Když se Napoleon chopil ve Francii moci a republika se rozpadla, zmocnili se Seychel 21. dubna 1811 Angličané, kteří přijeli na válečných lodích. Toho dne vkročil na Mahé jistý Barthelemy Sullivan z Anglie. Přinesl písemné rozhodnutí, v němž ho Jeho Výsost anglický král jmenoval právoplatným guvernérem Seychel. Skončila tak éra Queau de Quincyho, jenž se vrátil na Mauritius jako korespondent obchodní společnosti.

Seychelané neradi přijali britskou nadvládu, jelikož byli vysloveně spokojeni s guvernérem Queau de Quincym. Nový guvernér tedy neměl situaci zrovna snadnou a každý obyvatel Seychel musel slavnostně přísahat: Slavnostně slibuji a přísahám poslušnost, poddanství a věrnost Jeho Výsosti Jiřímu III, králi Spojeného království Velké Británie a Irska.

Seychelané tuto přísahu pravděpodobně podepsali v naději, že se Anglie s Francií domluví na smlouvě, která by ostrovanům navrátila francouzské občanství. Jejich zklamání bylo veliké, když se dozvěděli, že nový francouzský král Ludvík XVIII. formálně předal 30. května 1814 Seychely i ostrov Mauritius Angličanům.

Konec obchodu s otroky
Nejdůležitější novinkou, kterou Angličané zavedli, byl zákaz obchodu s otroky. V roce 1812 osvobodil Sullivan všechny Afričany, které obchodníci s otroky přivezli na Mahé. Ostrovy Praslin, Frégate a Amirantes ovšem nadále sloužily jako útočiště obchodníků s otroky. Teprve v roce 1830 mohl být tento obchod skutečně zakázán.

Zemědělství a obchod tak musely začít fungovat i bez práce otroků. Bez přechodného období by to nebylo možné, neboť dosavadní otroci nebyli zvyklí pracovat na vlastní zodpovědnost. V té době (rok 1818) navíc 90% ze 7500 ostrovanů tvořili otroci. Dosavadní majitelé byli odškodněni za ztrátu majetku a bývalým otrokům se začalo říkat učedníci. Museli totiž sloužit svým bývalým pánům za minimální mzdu.