11. února 1839 ostrovní správa "učedníkům" konečně dovolila, že mohou pracovat sami na sebe, nebo si hledat nové zaměstnavatele. Pomalu, ale jistě tak zanikaly velké plantáže, protože bývalí otroci obhospodařovali raději pole kolem vlastních domků. Bývalí otrokáři však dostali tak vysoké odškodnění, že vůbec nemuseli pracovat. Vraceli se na Mauricius, aby se podíleli na začínajícím boomu cukrové třtiny.

Jeden z příznivců bývalého otrokářského systému o nové situaci kdysi napsal, že propuštění otroci jsou líní, poflakují se a kradou. Pole leží ladem a na několika ostrovech se ukryli bandy, které žily na náklady vlastníků pozemku. Z jiných pramenů vyplývá, že mnoho bývalých otroků naopak podstatně zlepšilo svou situaci poctivou prací. Živili se rybami, které chytili a zeleninou, kterou vypěstovali na políčkách kolem domů. Něco ze svých výnosů dokonce prodali a mnozí tímto způsobem přišli k menšímu majetku.
Vytvořila se nová společnost řemeslníků, rybářů a drobných zemědělců. Kdo měl půdu, ale chyběly mu pracovní síly, pronajal ji bývalým otrokům, kteří půdu nevlastnili.

Pokles počtu obyvatel
Poté, co se moci chopili Angličané, kolonie nejdříve vzkvétala. Počet obyvatel stoupl do roku 1818 ze čtyř na téměř osm tisíc. Pole, na nichž se tak dobře dařilo bavlně, však začala být "vyčerpaná". Americká konkurence navíc snížila cenu za balík bavlny z 80 na 30 dolarů. Zneklidnění pěstitelé se doslechli, že v Anglii se mnohem lépe prodává cukrová třtina z Mauricia. Hodně z nich se tak rozhodlo odcestovat. Na konci roku 1818 měly Seychely už zase jen 6 000 obyvatel. Zbylí Seychelané se zkusili přizpůsobit. Zakládali kokosové plantáže, zajímali se o pěstování tabáku, začali více pěstovat hřebíček a cukrovou třtinu.

Proměna zemědělské krajiny
Kvůli záchraně svých polí prosilo mnoho pozemkových vlastníků úřady o povolení, aby pozvali na Seychely indické a madagaskarské pracovníky – tak jako tomu bylo na Mauriciu. Anglický guvernér na Mauriciu ovšem znal s tím spojené problémy. Seychelanům vzkázal, že se musí spokojit se zbývajícími propuštěnými otroky. Tak začalo vzkvétat zemědělské odvětví, které nepotřebovalo moc pracovních sil: kokosové plantáže.

Kokosové palmy dosud rostly divoce v odlehlých zátokách. Nyní však Seychelané chtěli kopru a kokosový olej do lamp ve větších množství vyvážet. Palmy proto vysázeli i do nížinatých oblastí v blízkosti pobřeží. Plantáže žádnou péči nepotřebovali. Lidé museli pouze čekat na den, kdy zralé kokosové ořechy spadnou. Výnos ze sklizně se rychle zvyšoval, roku 1850 Seychely vyrobily již 200 000 litrů oleje za rok.